Jižní větry05 / 08 / 2013
Ó ano, opět to bude subjektivní. A jak by to mohlo být také jinak. Místo abych zamířila s propocenou autosedačkou do Toskánska, jak jsem na tohle léto původně plánovala, nakonec jsem dostála svým starým slibům a vydala se po našich lukách (častěji spíš hájích) hledat, kde se našinec v oblíbených destinacích dobře, ba alespoň obstojně nají. Břemeno je to, jak jsem později poznala, tíživé. A úkol velmi nesnadný. A pro žaludek také mnohdy práce zaručeně nevděčná. Nejdřív to byly jižní Čechy, další jsem zvolila „Hradubicko“. Proti tomu se jih vyjevil jako kraj plný naděje. Hradečácí a Pardubičácí, jak v Plzni moc rádi říkáme, jsou aktuálně namíchnuti, nicméně než přestanete číst, hned přidávám dovětek, že je to všechno otázkou plánování a volby restaurací.
Ptala jsem se vás všech na facebooku a zjišťovala místňácká doporučení. Poctivě sepsala asi sto padesát tipů, okoukávala jejich jídelní lístky, lokace… Nutno připomenout, že pro mě je momentálně stavebním kamenem natáčet při svých regionálních dýcháncích jedině takové restaurace, které mi v jídelních lístcích nabízejí kloudné položky, z nichž mohu vytvořit další díly pořadu MENU domů. Jsem si tedy vědoma toho, že jste mi radili spoustu skvělých restaurací, do kterých pro mě však bylo úplně k ničemu jít, protože nenabízely nic, co bychom si pak mohli vařit doma. Přece jen, máme za sebou asi 70 dílů pořadu a stále se snažím se neopakovat a přinášet něco nového, navíc se ještě trochu trefovat do sezóny a podobně. To jen na vysvětlenou, kdyby se někomu moje volby nezdály vhodné. Dopředu jsem si to tedy důkladně prozkoumala a naplánovala, na co v jaké restauraci určitě musím jít, abych to mohla natočit. Většinou jsou to jedno nebo rovnou dvě jídla, abych měla sichr. Ostatním spolunávštěvníkům, kteří se mnou zrovna břímě sdílejí, nechám na vlastním uvážení, co si dají. Taková je praxe. Na facebook mi nicméně můžete psát do komentů k odkazu na tento článek i alternativy, které v dané lokalitě doporučujete ostatním jako mnohem nadějnější volbu, budu je sem připisovat.
Itinerář aneb co jsem se jala navštívit:
Hluboká nad Vltavou : RRC RestauRaCe Hluboká
Důvod: Na Hlubokou jsem se prostě chtěla jet podívat. Je pěkná, byla jsem tam asi jen jednou. A je to destinace vyloženě turisty vyhledávaná, takže jsem doufala i v odpovídající servis. Následně vyšlo najevo, že jediné možné stravovací zařízení přímo na zámku je horší než kiosek na Hlaváku, takže tím naléhavější je najít tu něco na úrovni. Snažila jsem se. A tohle byl podle vyhledávání na netu můj nejlepší úlovek.
Třeboň: Šupina a Šupinka
Důvod: Ukamenovali byste mě, kdybych tam nešla, neohodnotila a hlavně neprokoukla ty opěvované kapří hranolky :) Navíc jsem měla přímo v Třeboni zamluvený hotel a bylo nutno se někde nasytit. Přece jen, restaurace, kde nabízí i kapra s modrým sýrem a brusinkami (a to si nedělám pr-legraci, i takovou v centru města najdete), ta na mě důvěryhodně nepůsobí, a tak jsou šupinaté možnosti v Třeboni přece jen asi nejspolehlivější volbou.
Český Krumlov: Papa´s Living Restaurant
Důvod: Je jednoznačně nejprofláklejší ze všech restaurací v Krumlově. Ale vařit tam stejnak moc neumí, jak si brzy přečtete. A fantazie se vydala při tvorbě menu nějakým podivným směrem. Provedením to nevykompenzovali.
Obecné poznatky: Tak krásné město, tak krásný zámek, takové množství turistů, tak nuzná nabídka dobré gastronomie.
České Budějovice: Life is Dream
Důvod: I přes jasný prvotní odstrašující signál, kterým je pro mě už jen název stravovacího zařízení, jsem prostě dala na váš facebookový tip – prý „je to tam dobrý na steaky“… :-D … :´-( …Kdo to byl, ať se radši nehlásí.
České Budějovice: Olivier Food
Důvod: Hojně doporučováno. A po návštěvě už vím proč :)
Vojetice u Petrovic u Sušice: U Štěpána
Důvod: Je jasnej. Prostě jsme o tom tolik viděli a slyšeli, že když už jsem v oblasti, nejde to vynechat. A opět to má „bejt dobrý na steaky“. A taky je… jen jsou to mrňouskové pindící dvousetgramový.
Tábor: Goldie
Důvod: Už jsem o ní slyšela dřív. Ale netušila jsem, že je to až taková paráda. Ostatně, o tom si můžete už přečíst v oslavném gastrozážitku tam získaném.
Lokality
Při zvažování, kam přesně na jih se vlastně pojedu podívat, jsem přemýšlela čistě turisticky. Proto rovnou ta Hluboká. Už hned tam jsem ale poněkud narazila. Jak jsem se zmínila, když už se s vypětím všech sil došouráte do toho nehorázného krpálu a zdoláte převýšení drsnější než v obávané etapě Tour de France, nejenže se dovíte, že vás tam mohl svézt vláček (nebo už jsem začala neokysličený mozek opájet halucinacemi, nevím, všechno se mi tím výstupem nějak mázlo) ale zjistíte, že nahoře budete rádi, když si vůbec pořídíte pitivo v automatu. A to je stále ta lepší varianta, tam alespoň není předražené. Ve vnitřním nádvoří zámku sice objevíte občerstvení a kavárnu, ale záhy budete přesvědčeni o tom, že jste je objevit ani nechtěli. Co si o nás ti turisti pomyslí? Hrůza děs běs brekeke. Za vitrínkou předvařené a sluncem vypražené cosi, všude bordel, ceny za to hororové, protože tohle by se většina z nás bála pozřít i za poplatek z jejich strany. Takže se najezte buď před výstupem a nebo po něm někde v podzámčí. Ale kde, toť ten dotaz. Co se týče hlavní „promenády“, tedy trasy lemující cestu k zámku, tam se cílí prostřednictvím párků v rohlíku a hranolků s kečupem s sebou na nenáročnou klientelu. Mírně řečeno. Přímo na místě by mě nikdy nenapadlo zajít na jídlo do komplexu wellness hotelu, ale volba se později ukázala jako ne zcela špatná. Vyhledala jsem si to předem na internetu, navíc tu slibovali menu i s fotkami na zde zapůjčených iPadech. Sic nakonec jen v případě hlavních chodů, ale přece jen, člověku to pomůže ve výběru a v moderních technologiích vám to nepřipomíná položku č. 53 v číně typu Panda. Nikdo jiný se takhle chytře předem nepřipravil, takže jsme v restauraci byli nejkrásnější (myšleno jediní), avšak gastropřekvapení to bylo celkem milé. RCC RestauRaCe Hluboká (někdo byl s názvem zase kreativní ohledně velkých písmen) tedy nebyla volbou, které bych litovala.
Následně jsme přejeli do Třeboně. Tady mě snad nejvíc překvapila cena ryb. V restauracích a dokonce i v samotných sádkách byly totiž poměrně drahé. Tak nějak jsem předpokládala, že když si tu všechno přímo sedí na vedení, tedy na zdroji, nějak se tu odečte „čerstvostní“ a „dovozní“ přirážka, ale houby s octem. Naopak. Pokud půjdete přímo do obchodu místních sádek, seženete tu mraženého (!!!) candáta za cenu, za níž mají v Makru čerstvého… Navíc nabídka zde, alespoň v týdnu, kdy jsem se tu vyskytovala, se ukázala být víc než nuzná. Kapr, pstruh… čerstvý, uzený… nazdar bazar. To jsme v Třeboni??? A aby těch údivů nebylo málo, v těch sádkách mají naopak za bezkonkurenční cenu mraženou českou zvěřinu! Takže pokud si pojedete něco koupit výhodně do Třeboně, zapomeňte na ryby. Paradox.
Když jsme u té zvěřiny, ráda bych nyní veřejně protestovala proti místnímu chovu muflonů hned pod obří zahrádkou místního pivovaru (což je současně snad nejdéle do noci otevřený venkovní provoz tady) a hned vedle frekventované silnice. Jsou tam našťouchnutí 2 mufloni, minimálně 2 muflonky a jedno pidimuflonče, v ďolíku, kde nemají ani chvilku klidu, v ohradě je snad jeden strom, pod který se můžou přes den schovat, ze stresu nemají ani správné osrstění, minimuflonče je echt prťavé, prostě peklo, byla jsem z toho smutná, když jsem je viděla teprve večer po setmění bázlivě vyjít na trávu… :/ Jestli někdo tušíte, komu mám napsat výhružný, velmi nespokojený dopis, dejte mi vědět. Ta zvířata tam nejsou v klidu. Mírně řečeno. Ne že bych je chtěla poslat do mrazáku do sádek 20 metrů vedle, to vůbec, ale lepší místo k životu by jim bodlo.
Jinak je dost problém najít v Třeboni ucházející stravovací zařízení, protože variace na rybí pokrmy tu v restauracích zachází až do fantasy žánru, bylo opravdu nejmenším zlem držet se Šupiny a Šupinky, i když že by tu uměli cenné rybí čerstvé suroviny zpracovat šetrně a každou, jak se má, to teda rozhodně netvrdím. Jak by řekl Tolkienův Glum: „Kazí rybišky!“ Ať si objednáte jakoukoli rybu, zpracují ji stejně – filet ze štiky by si přece jen zasloužil jinou úpravu než celý lín nebo podkovy úhoře. A to, že byl ten úhoř na jejich výstavce na ledu úplně čerstvý, taky neodpřísáhnu. Jedem dál.
Synonymum k Českému Krumlovu, co se gastronomie týče v poměru k počtu turistů se zde v sezóně vyskytujících, je přibližně „to by člověk brečel“. Možná právě proto se hladové zraky návštěvníků zámku upínají k medvědovi žijícímu v propadlině u brány. Nebo možná právě proto tu všichni chodí s papírovými kornouty plnými čehosi. Slyšela jsem tu o jednom dobrém baru (Apotheka), o jednom dobrém klubu (City Lounge) a o jediné restauraci – Papa´s Living Restaurant. Vy o ní ode mě uslyšíte v souvislosti s vetchým vegetariánským pokrmem, pidiporcí smažených vyžilých kuřecích křídel a kyselou houbovou omáčkou k nepovedenému pokusu o domácí knedlíky. Zde vás naléhavě prosím o lepší tip, kde se najíst. Každopádně ze zkušenosti vím, že restaurace lemující hlavní tahy procházek to asi nebudou. Nebo jsem něco přehlédla? Je to velká škoda. Parkoviště jsou tu narvaná k prasknutí a lidem zbývá jen jíst z kornoutu nebo koukat na medvěda. Kterého je mi mimochodem taky trochu líto.
České Budějovice, tedy dosti velké město na to, abych tu našla spásu. A ba že jo. Nejdřív jsem se musela zásadně spálit, abych našla kompenzaci mimo nejužší centrum. Tam jsem totiž zavítala do restaurace s provokativně idealistickým názvem „Life is Dream“. Jestli překlad platí, tak je život lehce zapomenutelný sen, který vás neobohatí. A můj Chateaubriand by pro Frantíky znamenal dokonce noční můru. Zlepšení nálady nastalo až v Olivier FOOD. Pokud budete projíždět, určitě zkuste.
Dala jsem si ale i půldenní odbočku lehce směr sever – do Tábora. Tam jsem našla klid v duši v restauraci Goldie na náměstí v hotelu Nautilus. Oslavný příběh místního gastrozážitku najdete tady. Omlouvám se Táborníkům, ale jinak jsem v tomhle městě nic dalšího ke chvalozpěvům nespatřila. Všude o prázdninách miliarda objížděk a vypuštěný megarybník.
A poslední zastávkou před odjezdem byly Vojetice u Petrovic u Sušice. O prostředí se nedá říct víc, než že je to tu samý les, samá louka, samý vůl a samá kráva. Ale ty na Štěpánově talíři jsou fajn. I když, jedinou možností je dát si malý dvousetgramový steak za nemalou cenu… Větší nende. A to já, když jsem ve formě, dám i dvojnásobek. Holka stodvaašedesáticentimetrová. Chlapi nechť rovnou objednávají i polévku, předkrm a dezert k tomu. Pokud na to mají tintili. Love. Vatu. Gáži. Nebo jak se tomu říká tam na jihu.
Takže kvalitativní žebříček zde navštívených restaurací podle mých subjektivních prožitků od nejlepšího po nejhorší je následující:
- Goldie (Tábor)
- Olivier FOOD (České Budějovice)
- U Štěpána (Vojetice)
- RCC Hluboká
- Šupina a Šupinka (Třeboň)
- a tady už je to fuk: Papa´s Living Restaurant (Český Krumlov) a Life is Dream (České Budějovice)
Každopádně buďte ve střehu, brzy budu konkrétnější u jednotlivých podniků, sledujte blog a facebook :) KOKO
